PŘEŽÍVÁNÍ NA KOLEJI

Sedím na gauči, vymydlená po hodinové koupeli ve vaně, nohy na konferenčním stolku v obýváku, krom noh na něm leží i hrnek horkého čaje s citrónem (možná citrón není jediná tajná přísada, voní i po něčem tvrdším), plná lednice výborné domácí kuchyně, na sušáku vonící a schnoucí bílé prádlo. Mladší středoškoláci se smějí a říkají si, proč tu vypisuju běžný večer, starší kolegové, kteří alespoň jednou okusili bydlení na koleji (a možná i ti, co bydlí sami na bytě, ale holt mama hotel zůstal v rodném městě) se bezpochyby zasnili, zazáviděli a podivili, že hned v prvním měsíci vysoké jsem si odjela na dovolenou. Ba ne! Jen jsem přijela domů z koleje.

Dnešní článek bych chtěla věnovat všem prvákům, které jejich vysokoškolské radosti a starosti teprve čekají a kteří vůbec netuší, co to znamená se přestěhovat na kolej. Přátelé, závidím vám! Aneb připravte se na upřímnou esej prvačky, která si zkrátka bydlení na koleji představovala o něco jinačí, ale snaží se tímto úkolem proplout bez psychických úhon a není si jistá, jestli úspěšně.

V první řadě bych chtěla říct, nekoukejte se na fotky, které fakulta dává na web. Není to reálné a váš pokoj opravdu takto vypadat nebude. A pokud už tak nějaký pokoj vypadá (hahaha), rozhodně bude vytipovaný staršími studenty a zabraný obrovskou dobu dopředu. Nebudete pak zbytečně zklamaní, že jste si představovali něco jiného.

Nechci sem psát, na které koleji bydlím, jediné co o ní řeknu je to, že se jedná o jednu z těch hezčích. A to nejen podle internetu, ale i podle řečí s ostatníma. Nikde nám nelítají švábi, neběhají krysy ani neskáčou vši. Alespoň na první pohled to vypadá, že kolej obývají pouze lidé.

Po příchodu se nenechte zmást prvním pohledem a už vůbec nezačněte křičet, že v této místnosti nebudete ani minutu natož tak rok. Neuděláte tím příliš velký dojem na lidi okolo :D Vaše rodina, která vás v tom lepším případě na kolej přiveze, aby se ujistila, že jste z domu opravdu vypadli, se vás bude snažit přesvědčit, že to tu přece nevypadá tak zle. Je to jen záměr, abyste svých pět švestek nesbalili rychle zpět a neseděli po dvou minutách v autě na cestu zpět. U těch pěti švestek jsem se musela zasmát. Já sama táhla ohromnou kupu věcí. A když říkám ohromnou, věřte mi, že myslím fakt velikánskou!

Nehledejte okamžitě první večer stránky o spolubydlení, nejlevnějších bytech a přestupu na vysokou ve vašem městě. Z vlastní zkušenosti musím říct, že druhý den to už vidíte o něco lépe a hlavně po kouknutí se na ceny za byty (hlavně v Praze) vás tento nápad přejde okamžitě. A než abyste měli platit takovou sumu, kterou vám rodiče nejspíš bez řečí nezacálují, a i kdyby jo, tak vám na živobytí moc nezbude, vás napadne jít pracovat, abyste si teda přilepšili, a vyletíte ze školy ještě dřív, než se stihnete dohrabat k letnímu zkouškovému, radši ten rok na koleji přežijete. Ach, vyčerpávající věta. Trochu jsem se do toho zamotala, každopádně vyčkejte pár dní.

První den to tam může trochu smrdět, nějaký ten hmyz tam možná taky bude vykukovat (pokud z něj máte strach, pověřte statečného rodinného příslušníka, ať všechny nezvané návštěvníky odstraní a hlavně! ať vám neříká jejich počet), ale to nejpodstatnější. Stěny a nábytek budou od předešlých návštěvníků hodně opotřebované. Ale když si hned druhý den zajedete do Pepca (♥ moje guilty pleasure) nebo do Ikey, nakoupíte spoustu světýlek, rámečků, skleniček, voňavek, závěsů, koberečků a svíček, pokoj se mnohem víc zútulní a už vypadá obyvatelněji.

První den se zaručeně budete potýkat ještě s jednou věcí. Chlapci možná ne, děvčata stoprocentně. Pokojík je pro dva/tři/čtyři studenty/ky opravdu malý a když povezete věcí, že byste s nimi bezpochyby zaplnili celý kamión, protože všechno se přece může hodit, do pokoje se nevlezete. Snad nebudu jediná, když přiznám, že některé věci jsem posílala autem zase zpátky domů. Najednou jsem usoudila, že až tak potřebné vlastně nejsou.

Některé věci jsem naopak zapomněla a první dny bez nich byly náročné. Abyste se netrápili jako já, napíšu vám je tu i s menším komentářem. Toaletní papír. Zní to vtipně, ale ačkoliv mi máma doma dvě roličky tlačila do kufrů, co to šlo, tolik místa tam nebylo a já je s úsměvem a jistotou, že na koleji nějaké erární budou, nechala doma. Než jsem si stihla zajít do obchodu pro toaleťák, už jsem potřebovala i papírové kapesníky. Sáčky do koše, mýdlo ani houbičku na nádobí samozřejmě taky nečekejte.

Prodlužka. Tato kolejní nezbytnost má velmi podobný příběh, jako toaleťák. Zkrátka na ni už místo nevyšlo. Zato roznožku do zásuvky, která mi zapadla za stůl, kvůli její nevytíženosti, jsem si sbalila. K ničemu!

Špunty do uší. Vhodné pro lidi s tenkým spánkem. Ačkoliv vám budou lidé vštěpovat, že z blízké hospody hudba nejde slyšet nebo že slovo chodbovice na vaší kolejí nikdo nezná, není to pravda. Jak jsem mohla zjistit, všude je něco. Jakožto zástupce lenochodovitých s ultra tvrdým spánkem tyto malé spánekzachraňující žluté zobáčky nepotřebuju, ale najdou se i tací, kteří noc bez nich nepřežijí. 

Vývrtka a otvírák. Tyto dvě věci nepotřebují komentář. A ačkoliv jste se doma dušovali, že tyto věci opravdu potřebovat nebudete, že je nemáte rádi a že si bez nich poradíte, věřte mi. Jsou to lži. Ono vás to dřív nebo později dožene. 

Stěhování na kolej mimo jiné znamená dospět (:DDD) a vystoupit ze své komfortní zóny. Už nikdy nebudete dělat věci jako dřív. Musíte se připravit na spoustu nástrah, které vám nikdo jiný neřekne, ale do kterých budete muset proklouzávat postupně. Například to, že pokud ráno vyjdete do školy včas, stejně budete muset spěchat a nebudete stíhat. Na většině kolejí totiž (ne)funguje výtah, kvůli kterému musíte vyrazit třeba o pět minut dřív, protože stojí na každém poschodí. Bydlíte například osm a víš? Představte si tu jízdu dolů, osm zastávek a osm krásných pohledů na nevrlé nevyspané lidi děsící se možnosti, že už se do výtahové kabiny nevlezou.

Už nikdy nebudete moct vstát z postele, dojít si pro věc do skříně a zase zpět k posteli pod pět vteřin. Váš úkon bude následující. Vstanete z postele, začnete hledat bačkory, protože vaše bílé ponožky by jednu cestu po podlaze nezvládli, zanadáváte si v duchu na to, jaký máte na zemi nepořádek, zanadáváte si nahlas na to, jaký je na zemi bordel, začnete diskutovat se spolubydlící, který den by se mohlo vytřít, zjistíte, že najít vhodný den je vlastně nemožné, vstanete, dojdete si pro potřebnou věc (někteří jedinci během horlivého nadávání zapomenou, pro co vlastně šli), vrátíte se zpět, otíráte o sebe nohy, abyste si smetí nepřitáhli na postel, zpět otevíráte Čiháka a pod záplavem všech ligament zapomínáte na malý problém se špinavou podlahou, protože před vámi je problém mnohem větší. (Ok, takto to funguje jen na určitých pokojích, do kterých mám občas nechuť jen vstoupit. Já jsem celkem pořádná, takže do takového extrému bych to snad nedohnala, ale bílé ponožky na koleji bílýma opravdu nezůstanou ;) Nehledě na to, koho na pokoj schytáte.)

Pokud jedete na kolej se záměrem si každý den zdravě vařit, po měsíci vás to přejde. Mě už to pomalu, ale jistě opouští a z pěkně naservírovaných výživných jídel se stávají nejjednodušší rychlovky, ve kterých je naplácáno to, co zrovna člověk má po ruce. A i když patřím mezi odpůrce instantních jídel ze sáčku, jednou mě hlad donutil i k tomuto! Mrzí mě to, ale kolej na vyvařování rozhodně není vybavena. A nezáleží na tom, jestli jste na buňce nebo ne. Kuchyňka na buňce má sakra malé vybavení, protože mě osobně jedna dvouplotýnka fakt nestačí, kuchyňku pro celé patro většinou nikdo neuklízí, takže vás někdy i přejde hlad. Naštěstí školní menzy nejsou vůbec zlé, v Dobronicích nás strašili, že je to jako špatná školní jídelna, ale za mě ne. Byla jsem tam teda jen párkrát (čti: jednou), ale moc mi chutnalo jak moje jídlo, tak ostatní vypadala chutně a spoustu lidí si je pochvalovalo.

Možná to vypadá, že na kolej jen nadávám a nelíbí se mi tu. Je pravda, že první den jsem si pobrečela. Byla jsem tu sama, nic nebylo vybavené a celkově jsem se tu necítila dobře. Ale dneska už se tomu jenom směju.

Už jsem si snad definitivně zvykla, mám skvělou spolubydlící, kterou bych, kdybych nebydlela tady, nikdy nepotkala, protože je z úplně jiné fakulty a oboru. Díky bohu, že má taky dost učení, tak se po večerech vzájemně podporujem a nerušíme se navzájem! Mám tolik zážitků, ať už s ní nebo celkově se spolužáky, které bych jinak neměla. A určitě nikdy bych si nevážila klidu a svého vlastního pokoje a domova víc, než po této zkušenosti.