MŮJ PŘÍBĚH AKA NEJDŮLEŽITĚJŠÍ DVA MĚSÍCE V MÉM ŽIVOTĚ

Ty měsíce rozhodovaly o všem. Rozhodovaly o tom, zda uspěju. Sama u sebe. Nebo propadnu na dno, ze kterého se budu škrábat hodně dlouho. Tak moc jsem si přála odmaturovat a dostat se na medicínu. Připadalo mi to v tu chvíli jako to nejdůležitější. A co se mých studijních povinností týče i to nejtěžší. A ono to všechno vyšlo. Všechno vyšlo na poprvé a já ještě stále musím krotit svou vlnu entuziasmu.

Bylo to v úterý. Den před první částí písemných maturit. Snažila jsem se si zopakovat nějaká pravidla při psaní slohovek, ale zároveň jsem zastávala názor, že co jsem se nenaučila a nezapamatovala si do teď, to už nijak nedoženu. Měla jsem docela špatnou náladu. A tak jsem se asi na hodinu sbalila a šla s mamkou ven. Pamatuju si, že jsem toho moc neřekla, ale potřebovala jsem si vyčistit hlavu a být chvíli venku. Po příchodu domů moje krize stále přetrvávala. Celé odpoledne se strašně táhlo.

„Cink, cink,“ na messengeru mi skočila zpráva. JSOU ROZHODNUTÍ O PŘIJETÍ!

Tep mi v tu chvíli nastartoval, v hlavě mi lehce hučelo a roztřesenými prsty jsem se snažila napsat svoje přihlašovací údaje. Přišlo mi to jako věčnost, než naskočila sekce s přihláškami. A bum! Rána jako z děla. To mi spadl kámen ze srdce. Co kámen, hotový balvan. Na obrazovce vyskočila zelená šipka a nápis PŘIJATÝ/Á.

Vystartovala jsem z pokoje do kuchyně a začala křičet. Máma se div nepořezala, jak jsem ji vylekala. Na obou stranách propuklo hotové slzavé údolí.

Myslím, že přijatým studentům nemusím za žádnou cenu své pocity popisovat. Tu obrovskou vlnu úlevy a štěstí nelze popsat slovy. A Vám všem, co se na medicínu teprve chystáte, upřímně přeju, abyste to zažili taky. Stojí to za to!

Najednou celé odpoledne dostalo úplně jiný rozměr. V hlavě mi hlodal červík, že teď už zítřejší písemnou opravdu musím napsat. Po několika dalších zprávách jsem ležela na posteli, a zatímco všichni mí spolužáci vymýšleli úvahy na téma Rok 68, já na to ani nemohla pomyslet. Moc jsem sice této fámě nevěřila, ale i tak jsem si ze strachu udělala stručnou osnovu, o čem bych se mohla zmínit. Šla jsem si lehnout hodně brzo. Samozřejmě, že usnout se mi nepodařilo. 

Ve středu jsem se kupodivu probudila s dobrou náladou. Asi to bylo tím, že jsem hned ráno zkontrolovala přihlášku, jestli přeci jen ta zelená šipečka nezmizela. A stále tam byla. Jak už asi všichni víte, žádné úvahy ani články spojené se slavnými daty se nepsaly a já upřímně litovala spolužáky, kteří se své předem napsané texty učili nazpaměť.

Po slohovce jsem měla dobrý pocit. Byla jsem v pohodě, protože jsem tušila, že jsem to napsala. Nabyla jsem pak nezdravého sebevědomí, že to všechno půjde. To mi však vydrželo jen chvíli.

Přišly poslední školní akce, loučení se se školou, učiteli a mladšími studenty a mně začalo docházet, že osm let uteklo jako voda a já opravdu maturuju. K maturantům jsem vždycky vzhlížela. Přišlo mi zvláštní, že na majálesu hýří nadšením a úsměvy a přitom už jsou všichni nervózní, neboť nejdůležitější okamžik studia na střední škole se nebezpečně přiblížil. A teď jsem stála na pódiu já, usmívala se, mávala a v duchu byla vyklepaná jako nikdy. 

Tři dny didakťáků a slohovky z angličtiny mi utekly hodně rychle. Z těchto testů jsem neměla příliš velký strach. Vlastně mi tou dobou ani moc nedocházelo, že se jedná o část maturity. Bylo mi fajn. První facka přišla po napsání didakťáku z češtiny, ze které jsem měla tak mizerný pocit, že došlo i na slzy. Přišlo mi, že všichni měli stejné odpovědi, jen ty mé se s nikým neshodovaly. Bylo mi hodně mizerně. Dalším zjištěním bylo, že jsem si u několika otázek zle přečetla zadání. Jak milé bylo následné zjištění. Nejen, že jsem didakťák opravdu udělala, ale měla jsem i poměrně slušný výsledek. Ach ty tragéde!

A nastal svaťák. Maturovala jsem jako jedna z prvních, takže jsem ho neměla příliš dlouhý. Naštěstí!

UPOZORNĚNÍ: Pokud tento článek čte nějaký budoucí maturant, musím říct jedno hned na začátek. Nikdo si ze mě neberte příklad. Jak už jsem psala, jsem doopravdy tragéd.

Z počátku se mi nezdálo, že bych toho měla na naučení hodně. Jen do chvíle, kdy jsem zjistila, že si toho příliš nepamatuju. Doufala jsem totiž, že si většinu věcí budu pamatovat (díky semináři z biologie, učení se o svaťáku bylo díky době mnohem lehčí!). Jenže nebylo tomu tak ve všech předmětech.

Šlo to se mnou pěkně z kopce. Čím více se den D blížil, tím více jsem byla ve stresu, tím méně jsem udržovala pozornost, tím méně jsem se toho za den naučila/zopakovala. Dospělo to až do stádia, kdy jsem se ve tři hodiny ráno probudila a měla jsem pocit, že se musím jít učit. Copak Vám by nepřišlo neefektivní jen tak hodinu ležet a snažit se dále spát, když jste za tu dobu mohli stihnout opakovat?

Den před zkouškou jsem chtěla mít klid. Nechtěla jsem to příliš hrotit. Jenže to by jaksi nebyl můj styl. Takže jsem začala všechno opakovat. Najednou. Začala jsem zběsile přeskakovat od předmětu k předmětu, číst různé otázky a samozřejmě se děsit, že si opravdu nic nepamatuju. A přišla krize. U mě existují jen dvě fáze stresu. První je hysterický smích, druhá je hysterický pláč. Je zvláštní, že vždycky mám tu, která se méně hodí. Ale obě stojí za to!

Večer jsem byla opuchlá jako ropucha. Beze srandy, fakt! Měla jsem tendenci vraždit za každou větu typu: „To je dávačka, hele, zvládl/a jsem to i já.“ „Ty jsi měla celé roky samé jedničky. Kdo jiný by to měl udělat než ty?“ „Hlavně nestresuj, jinak to fakt nedáš.“

Chtěla jsem se učit dlouho do noci, což mi nakonec (díkybohu) bylo zakázáno. Byl to večer na houby, opět jsem si šla brzo lehnout a opět se převalovala až do noci. To, že jsem si vzala učení i s sebou do školy, když jsem maturovala jako úplně první, radši nebudu ani komentovat.

K samotné maturitě asi nemám moc co napsat. Každý si může zjistit, jak to přesně probíhá. Chtěla bych napsat snad jen to, že je důležité bojovat. I když jsem si v předmětu, ze kterého mě zkoušeli učitelé, kteří jako jediní dva za celých osm let naši třídu neměli rádi, vytáhla otázku, kterou jsem z celého srdce nechtěla, nevzdala jsem to. Učitelé najednou byli jako vyměnění. Opravdu se snažili pomáhat. Nikdo se nebude chtít vrtat v podrobnostech, když vidí, že na toto téma se moc nechytáte.

Já neustále děkuju, za své učitele, atmosféru, kterou nám byli schopni vytvořit a za pozitivní přístup, který se na nás snažili přenést.

Nebudu Vám tvrdit, že je to dávačka, že když jste čtyři/osm let šprti, máte to zadarmo, ale nechci Vás ani nijak děsit. Já jsem jasný důkaz toho, že i když Vám částečně štěstí u táhání si otázek nepřeje a jste opravdu hodně ve stresu, na maturitním vysvědčení se Vám můžou blýskat čtyři přenádherná slůvka. A že tam fakt jsou.

I přes všechno mám na maturitu nádherné vzpomínky a s mojí učitelkou angličtiny už se mému tyátru před zkouškou jen smějeme!

Když jsem slyšela verdikt, nemohla jsem se ubránit slzám dojetí. To obří břemeno, které jsme si už nějakou dobu táhli na zádech, opadlo a mně okamžitě problesklo hlavou: MÁM ODMATUROVÁNO, BUDU MEDIČKA.